14. 4. 2013

Radegast, nejlepší bůh pro Vaše rozjímaní

Jelikož ranní slunce vypadalo při pohledu z okna obýváku opravdu, ale opravdu velmi dobře, rozhodli jsme se s Romanem vyrazit na menší jarní výlet. On teda Roman moc nerozhodoval, ale přece o sobě nebudu tvrdit, že nejsem demokrat. Původní záměr projít se po haldě Terezii, známe spíše jako sopka Ema, jsem demokraticky odmítl a vytyčil jiný cíl - Pustevny.
Kam jinam by se měly upínat první kroky bodrych ostravaku, než ke svému   adoptivnímu pohanskému božstvu. Komu jinému by nežli Jemu bychom se měli poklonit a poděkovat mu, že se o nás ve svých tekutých reinkarnacích tak dobře staral. Snášel s námi naše radosti i strastí, smál se, zpíval či plakal. 

Navíc, a to si řekněme otevřeně, jsou Pustevny pro nás ostravaky, bodre i ty druhé, něco jako pro Pražáky Václavák, všude samý stánek, byť klobásy jsou sice menší, ale zato dražší. Nahoru se dá pohodlně vyjet lanovkou, takže být na horách není zase takový záhul a ten vršek je až na jeden úsek celkem placatý, takže pro začátek sezony jak dělané. Nenáročnou a celkem bezpečnou formou se zde dá ověřit, jak na tom člověk opravdu je po fyzické a psychické stránce, aby mu dobývání strmých velikánů nepřinášelo nepříjemná překvapení. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Musím se přiznat, že delší absence na turistických akcích, na mne zanechala následky. Protože mé prvotní myšlenky a plány směřovaly k dobytí sopky Emy, která neustále něco kuchtí a sála z ní teplo, volil jsem výbavu veskrze jarní. Při změně cíle jsem na to trochu pozapomněl a natěšen výletem do přírody, jsem v rámci výbavy neprovedl žádných změn. Už při příjezdu pod lanovku mi to začalo být trochu podezřelé, ale styděl jsem se před zraky ostatních turistů se otočit a zbaběle prchnout. Abych to zkrátil, první letošní výlet byl zcela v duchu bodreho ostravaka, zatímco ostatní turisté byli sveřepě odění do svých outdoorových kostýmků, máchali kolem sebe hůlkama na nordic walking, někteří ještě i běžkovali, brodili jsme se s Romane pod nesmělými paprsky jarního slunce metrovým sněhem v tričku, basketbalové mikině a starších místy prosvítajících manšestrákách.
Má prostorově dominantní postava starého tlustého basketbalisty se svými stopadesáti kily bořila mnohem více než do palubovky sportovní haly a vytahovat své špatně prokrvované diabetické nohy, ve kterých mi poněkud ubývá citu, za závěje byla celkem sranda, nehledě na to, že pohyb na nestabilním povrchu tajícího sněhu vyžadoval určité soustředění de facto na každém kroku. Od svého knižního ideálu jsem se odlišoval jen tím, že jsem neměl aktovku se svačinou, ale počítačový batůžek a na bujaré výkřiky, že by bodlo pivo jsem se opravdu, ale opravdu nezmohl.
Za těchto podmínek jsme zdolali první dílčí cíl, kterým byla socha Radegasta, přednesli mu svoji zdravici a zaveleli k návratu.Když to shrnu bylo to fajn. Trochu jsem sice promrzli, ale zas tak hrozné to snad nebylo, doufám, že i u mladého je všechno v pořádku, raději jsem se neptal.
Na Pustevnách je stále moc hezky a určitě se tam letos ještě vypravím. Nadýchat se trochu čerstvého vzduchu je balzám na moje plíce. Co je trochu problém je skutečnost, že jsem se svým fyzickým fondem a zdravotním stavem asi ve větší prdeli než jsem si myslel a je docela možné, že doktoři mají pravdu. Cestou zpátky jsem si uvědomil, že automatická převodovka  se svým kamarádem tempomatem v podstatě odřízla mé dolní končetiny od téměř jediné činnosti, mačkání pedálů, takže bude potřeba se chůzi věnovat poněkud více. Nedá se nic dělat, jdu hledat nějakou aktovku na svačinu, aby dojem, který na ostatní turisty zanechávám byl dokonalý.
Jo a abych nezapomněl - bodlo by pivo...

Něco fotek je hír.