21. 4. 2013

Závidím

Jak již jsem kdysi někde psal nejsem závistivý člověk, materiálně mám co k životu potřebuji, i přes drobné občasné  komunikační problémy stabilní rodinu, i přes občasné pubertální problémy šikovné syny, kteří mi umožňují být hrdým otcem, dobré kamarády - vesměs bodre ostravaky, s kterými se dá ledasco podniknout, problémy, které se občas nahromadí, průběžně  odstraňuji,  takže mi v podstatě nic zásadního nechybí  a co mi chybí, jako  je například zdraví, tak za to si můžu sám, takže nemám komu co závidět a ani tak nečiním. Teda skoro. 
Je jedna vyjímka, závidím lidem talent na věci, které neumím a které obdivuji. Ne, že bych to nějak přeháněl a bylo to nějak zásadní, nedalo se s tím žít a podobně, ale jsem zvyklý nazývat věci pravými jmény a jelikož vím, že to je závist, tak tomu tak prostě budu říkat a nebudu se schovávat za slova, jako je obdiv, úcta a další, i když i ty zde samozřejmě jsou. Naštěstí se tato moje zavrženíhodná vlastnost nerozvinula do nějaké patalogické formy, kdy bych například panu Radimu Hladíkovi stříhal struny na kytaře nebo panu Borisu Rennerovi poškrábal pohrabáčem čočky na jeho objektivech. 
Právě z webu posledně jmenovaného mi občas přijde nějaký e-mail, které ve mne zvedne pocit hrdosti nad tím, že žiji v tomto městě. Jsem přesvědčen, že nikdo jiný neumí prezentovat Ostravu tak úžasným způsobem. Promiň Barry.
Ostatně posuďte sami. Stojí to určitě za to. Navíc umění druhých mají jednu výtečnou vlastnost, alespoň u mne udržuje tu správnou míru pokory a to je dobře, protože jinak bych byl ještě nesnesitelnějším nežli jsem. Takže skloňte hlavu a kochejte se nádherou našeho města. Já si ho jdu prohlédnout z vrchu sopky Emy. Pokud nemáte co dělat, můžeme se tam sejít.