23. 5. 2013

Je potřeba cvičiti vojska

V posledních dnech hrajeme doma s Romanem šachy, nijak intenzivně, ale partičku ob den stihneme. Naposledy včera.   Z počátku jsem občas přimhouřil oko, upozornil na chybný tah, umožnil mu ho vrátit a podobně. Šlo mi o to projevit zájem o hru jako takovou, co se myslím povedlo. Po určité době jsem s těmito ústupky přestal a celkem pravidelně vyhrávám, ale o to ani nejde.  Žena mi naznačuje, že jsem hrozný, což může být pravda, a že bych ho měl občas nechat vyhrát.

Nesdílím tento názor a řeknu proč. Nepomůže mu to. Jsem přesvědčen, že užitečnější bude, když mu vysvětlím, kde si myslím, že dělá chyby, než abych předstíral, jak je dobrý. Pokud se z toho poučí, a tomu věřím, tak jednou dobrý skutečně bude. Již včera bylo vidět, že o tom přemýšlel, hrál soustředěněji a vyhrát bylo pro mne mnohem těžší.

Má to i další důležitý aspekt – věřím, že díky tomu získá reálnější pohled na svět a nebude v něm za blbce, protože když řekne umím hrát šachy, tak je bude umět skutečně hrát a ne jen tahat figurkami. Uvědoměním sebe sama tak posílí svojí důvěryhodnost. Je to sice věc, která se dneska moc nenosí, ale já jsem ve svých názorech poměrně konzervativní a věřím, že některé věci stále mají svou hodnotu a jejich čas zase přijde a budeme moci hezky oslavit vítězství důvěryhodností nad přetvářkou.

Abych se toho slavného vítězství dožil je potřeba neustále cvičiti vojska. Takže večer další kolo milý synku.