30. 10. 2013

Expedice

Opravdu nevím, zda mlýny na obrázku jsou Boží a zda melou, i když bych si to hrozně přál, protože takové zařízení je občas docela potřeba. Vím jen, že jsou krásné. Minimálně stejně krásné jako uplynulý víkend. Ale po pořádku.
Když začátkem září Jura nastínil možnost, že by se příští Sraz Odvahy mohl konat na základně, bylo hned jasné, že tuto možnost musíme řádně ověřit a prozkoumat možnosti. Máme sami před sebou určitou odpovědnost. Takže v podstatě jen zbývalo určit kdy.

Přece jen již léto dalo kalendáři kopačky a ten si nově nabrnknul podzim, který bývá občas sychravý a nevlídný. Proto jsme se rozhodli s termínem neotálet a rozhodli se pro poslední předvolební víkend. Kdo ví, jaká pravidla budou platit po volbách, tak nač zbytečně riskovat.
Vzhledem k tomu, že jsme se k přírodě chovali vždy slušně, neškodili jí, ba spíše pomáhali, i tentokrát se nám jako správná dáma odměnila nádherným počasím, kterého jsme si v počtu devíti účastníků užili plnými doušky.
Hned na začátku je potřeba říct, že základna je pro pořádání podobných akcí velice vhodná a na nejbližší Schůzi zkrášlovacího spolku myslím, nebude problém s jejím začleněním do dalšího plánu činnosti, sraz nevyjímaje. Dá se tedy říct, že formální stránku Expedice jsme vyřešili celkem hravě a mohli se věnovat ostatním radovánkám, zejména hraní bojových her. Páteční večer byl nesmírně pestrý a nebojím se říct, že si každý, ale opravdu každý našel svoje.
Duševní rozcvičku jsme zahájili znalostní soutěži Time is up, ze které jsme plynule přešli Na debily. Zde jsme s láskou vzpomenuli na ochuravělého Špunta, který se hru moc těšil, ale nebylo mu dáno, aby vynikl a slavně zvítězil. Asi nejvíce se duševně rozcvičil jeho bratr Tyčka, který vymyslel další program a to Twister. Když mi to sdělil, tak jsem mu chtěl jít napsat diplom za absolutní prvenství v předchozí hře, ale neštěstí jsem se zdržel a donutil svých sto padesát a něco kilo se zapojit. Ostatně již první kola měla poměrně vysokou estetickou hodnotu a pohled na svíjející se děvčata byl docela příjemný.
Odvážně jsem i já pustl odvážně do souboje s Milčou, ale levé koleno poměrně velmi hlasitě vysílalo varovné signály, takže jsem byl celkem rád, když jsem vypadl. Vyhrála Aneta, ale to jsme tak trochu čekali. Zbytek večera a brzkého rána jsme strávili v hraní drobných her, společenské konverzaci a dodržování pitného režimu, kde jsme probírali lekci Rulandské šedé, která je poměrně populární a patří k těm méně náročným.
Vrcholem večera však byla soutěž v pomazánkách, kterou vyhrál Belmondo se svým produktem pionýrský táborový čaj, který sice nebyl pomazánkou, ale byl neskutečně retro a to tak, že někteří díky němu narušovali i lekci pitného režimu Rulandské šedé.
V sobotu byl v plánu výlet a to na Rejvíz, kam všichni vesele odskotačili, kromě kuchaře výpravy, který se jal vařit krmi z doneseného materiálu, konkrétně vuřt guláš a zelňačku. A po splnění úkolů zaskočil jako taxi pro zpětný návrat. Mechová jezírka jsme navštívili všichni společně. Je to tam opravdu moc hezké. Vyzkoušel jsem si poprvé hůlky na Nordic walking a musím říct, že to vřele doporučuji. Proč řeknu někdy příště.
Po návratu na základnu byla zelňačka, vuřt guláš a polední klid, během kterého so někteří přehrávali některé pasáže proběhlých her. Asi nejintenzivněji si v tomto počínal Ježek, který chrápal plně v rytmu skřeků hry Na debila a navíc rafinovaně v Puštíkově tónině, takže jsem polštáře metal na nevinného, který tam navíc vůbec nebyl.
Druhý večer probíhal ve stejném duchu jako první, jen místo Time is up jsme hráli Activity, kde došlo k několika drobným incidentům, které zde nebudeme rozebírat, protože absolutně nepochopím, jak si někdo může splést připínáček s napínáčkem. Ale to je jedno.
Večer byl tak trochu potmě, protože Světlo musela odjet.
Poslední den Expedice jsme již je dojídali, neřidičí dopíjeli, společně uklízeli a udělali si výlet do Zlatých hor, mrknout jak se vlastně těží zlato. Počasí bylo ještě lepší nežli v sobotu a tak se nám z tohoto ráje vůbec nechtělo pryč do světa, kde bude volit. Ale co naplat, takový je život.
Víkend opět potvrdil, že s malými prostředky se dá dosáhnout velkých radostí, takže jdu spát, abych měl sílu vymyslet něco dalšího pro nás turisty, starší a pokročilé.
Puštík jako vždy urputně fotil, ale slíbil, že to včil protřídí a já jdu spát, protože ráno musím na bazén, odpoledne mám děti na Sport pro radost a Bodrý voliš, takže se to pokusím přežít.