30. 3. 2014

Hon na škřítky

Opravdický skřítek v poněkud
netradiční čepičce.
Slyší na jméno Pepa.
Když je člověku ouzko dělá různé skopičiny, aby si pomohl - modlí se k různým božstvům, vzývá ďábla či jiné nadpřirozené bytosti, plácá voodoo či sází sportku.  Výsledky takových konání jsou velmi neurčité, ale když to člověku pomůže tak proč ne.  Rozhodl jsem se to taky vyzkoušet. Po zralé úvaze padla volba na skřítky, jsou menšího vzrůstu, takže jsem díky svým parametrům očekával lepší poměr sil při jednání nežli třeba se zloobry a podobnou havětí, kterými se to v poslední době v literatuře pro mládež jen hemží.  Až mne napadá kam se z dětských knih vytratil oblíbený hrdina typu  soustružník, traktorista či dojička, které si pamatuji z mého mládí? O soudruhu Leninovi raději nehovořím, toho si možná uplácám z vosku a pořídím si pár poctivých jehel. Ale to je jiný příběh.
O bytostech bylo tedy rozhodnuto poměrně snadno a zbývalo jen určit, kam je jít hledat. Ani s tím nebyl problém, protože motorest Skřítek patří k mým oblíbeným zastávkám a člověk je tam coby dup, možná i trochu rychleji, jde jen o míru porušení pravidel silničního provozu.
Abych na tu havěť nebyl sám postavil jsem zkušený expediční tým, ve složení Milča, Roman a Puštík. Snažil jsem se nalákat i ostatní, ale evidentně neměli dost kuráže. Ta ostatně nakonec chyběla i Puštíkovi, který se účasti na dobrodružství vzdal pod průhlednou záminkou, že musí v sobotu do práce. My ostatní jsme vyrazili vstříc nebezpečí, které bývá na výpravách za nadpřirozenými bytostmi poměrně běžné, ale kterému bodří Ostravaci čelí s pohrdavým úsměvem na svých ostře řezaných tvářích.
Zaparkovali jsme na parkovišti u motorestu a vyhnuli se úvodní konzumaci, která by mohla naše smělé plány narušit. Miluška hbitě prohlédla místní záchodky, zda se tam náhodou nevyskytují nějací skřítci, čímž mne utvrdila v přesvědčení, že v některých věcech jsou všechny ženy stejné.  Nebyli tam, takže jsme museli pokračovat v pátrání. Logickou volbou bylo propátrat okolí zříceniny hradu Rabštejn. Proto jsme nelenili a za krásného počasí vyrazili k cíli naší cesty. Mám k tomuto místu podivný vztah, protože když jsem tam byl s ženou poprvé, tak lehce poprchávalo a v dáli hořel Černobyl… 
Asi budu muset těch voodoo uplácat trochu více…
Cesta byla příjemná a svěží chůzi jsme dorazili k hájence, kde jsme se posilnili vydatnou polévkou a jali se stoupati na hrad, respektive na to co z něho po těch stoletích vlastně zbylo. On to vlastně není hrad jen zřícenina a zřícena je opravdu důkladně. Hbitě jsme tam vyběhli a začali pátrat.
Byl tam. Abych se ho nelekl, tak na sebe vzal podobu Pepy Kresty, takže mohu směle tvrdit, že znám skřítka, který je vyšší nežli já. A upřímně, kdo z vás na to má? Dvoumetrový skřítek zamotán do provázků, kterým Krtek říká lano, spolu s partou dalších skřítků skotačil po místních skalinách a vypadal spokojeně. Lehce jsme spolu pohovořili a vydali se na cestu zpět. Rozhovor se skřítkem byl zajímavý a inspirativní, rozhodně bych nečekal, že potkám  exmatonkového basketbalistu lozit po skalách, je vidět, že mám ještě ve svém konání rezervy.
Shrnuto a podtrženo – výlet byl výtečný, počasí  se opravdu činní, aby mne nenechalo v klidu sedět u počítače a bezcílně brouzdat na síti. Takže i když jsem někdy trochu divný pavouk, tak od sítí stále častěji prchám do lůna. V tomto konkrétním případě lůna přírody. A pokud tam jdete s partou fajn lidí a další podobné tam potkáte  tak to určitě stojí za to. 
Ještě pár fotek pro inspiraci. Moc jsem nefotil, protože se mi roztrhl kus batohu a musel jsem změnit uložení nákladu v něm, ale snad to stačí.