6. 4. 2014

Pantzari po mojem a salát tvarůřek

Mě stravovací návyky během povinné školní docházky byly poměrně dosti poznamenány umem kuchařek a jejich tehdejšími možnostmi a normami. Mimochodem knihu norem z té doby mám stále ve své knihovně, jen jsem nenašel odvahu podle ní něco uvařit. Ale to přijde
Postupem času jsem se s těmito, mnohdy traumatizujícími, zážitky vypořádal a překonal svůj odpor k hrášku s mrkví, rajské omáčce a dalším laskominám, ke kterým jsem měl značný odpor. Postupně jsem nenáviděné jídla přetvořil v laskominy a rád je konzumuji. Dneska jsem pokořil asi poslední bariéru, kterou jsem si z těch dob nesl a která se jmenuje červená řepa.
Jedná se o jídlo, ke kterému jsem měl dlouholetý odpor, který jsem se nesměle pokoušel zlomit pojídáním nakládané řepy v závodce, což mi pomalu, ale opravdu pomalu, umožnilo překonat svůj ostych a osmělit se k rozhodnému kroku. 
Zakoupil jsem několik řep o stejné velikosti bulv, tyto důkladně omyl a dal je do osolené vody na zhruba půl hodiny uvařit. Mezitím jsem si připravil zálivku z olivového oleje, vinného octa, resp octa z červeného vína, soli a česneku. Bulvy jsem nechal vychladnout, oloupal, nakrájel na plátky prolil a zalil připravenou zálivkou a v šoupnul do lednice a šel na pivo.
Druhý den po vyndání takto vzniklého pokrmu, kterému se říká pantzari, již běžný Řek přistupuje ke konzumaci a nutno dodat, že již v této fázi výsledek stojí za to, jsem zapojil fantazii a vyndal z lednice mozzarellu. tu pokrájel a namísto rajčaty jí poprokládal v pantzari přetvořenou řepou. Zakápl ještě špetičkou panenského oleje, ukrojil skývu čerstvého chleba a jal se za ušima práskat při konzumaci. 
Myslím, že můj odpor k řepě je definitivně překonán. Sliny mají sjezd kdykoliv si na tu dobrotu vzpomenu a v hlavě se rodí další nápady. Zatím nejslibněji se rozvíjí recept na jahodový tataráček s tvarohovými knedlíčky. Už aby byly k mání nějaké rozumné jahody. Mezitím musím vyřešit otázku zda budou lepší knedlíky nebo noky. Takže mám práce až nad hlavu.
Když už jsem byl v to prznění řecké kuchyně, tak jsem hezky po babicovsku vynalezl salát tvarůřek.
Je to jednoduché jak facka, vše se vyvíjí jako když děláte řeckou klasiku, krájíte rajčata, papriku, okurku a listový salát v množství přeměřeném, nezapomenete na červenou cibuli a černé řecké olivy, zalijete zálivkou z balzamika, panensky vylisovaných oliv, dobromysli a soli a na závěr místo balkánského sýra nebo jeho bratra fety dáte loštickou klasiku. Rozdíl, který vidíte i cítíte. 
Nic zdravějšího už se snad ani uvařit nedá.