17. 5. 2014

Poděkování panu Foglarovi

Konec série krátkých týdnů a návrat k pěti dnům práce byl mírným šokem zejména proto, že se práci, která se během krátkých týdnu, kdy půlka národa pracovně nefungovala, za mne stejně nikdo neudělal. V důsledku toho jsem se po celý týden nedostal k tomu, abych shrnul výlet do Sluneční zátoky. Asi bych si mohl usnadnit práci a napsat stručně a jednoduše, že to bylo výtečné, ale myslím, že by mi to účastníci zájezdu neodpustili.
Podle Puštíka to byla nejlepší akce posledních let a myslím, že není daleko od pravdy. Oproti loňskému výletu jsme na akci vzali víc e dětí a myslím, že to bylo ku prospěchu. Bylo jich tam pět, věku různého avšak neuvěřitelně pospolitého chování. Skoro bych se nebál tvrdit, že se naše pedagogické působení přirozenou cestou posunulo k další generaci a proč si to nepřiznat, těší mne to.

Ale pojďme zpátky k výletu. Příprava nebyla zcela nejjednodušší, počty účastníků se stále měnily, předpovědi počasí vypadaly všelijak, takže jsme s Milčou dokonce v jednom okamžiku uvažovali, že akci zrušíme. Naštěstí jsme tak neučili.

První den byl sjížděcí. Do mlýna pod Pavlovem u Ledče nad Sázavou jsme se sjížděli ze dvou stran a jako první dorazil Šnek s rodinkou, což bylo celkem logické, protože se podle mne na akci těšil skoro nejvíce. Pár měsíců v Afganistánu asi není žádná sranda a všichni jsme rádi, že se objevil mezi námi v pořádku a těšili se na avízovanou přednášku na téma - jak to chodí v harému, kterou nám buď slíbil, nebo kterou jsem si vymyslel. Už fakt nevím. Co však vím, je to, že se přednáška na toto téma nakonec nekonala, byť o Afganistanu jsme samozřejmě mluvili, ale k tomu později.

Protože jsme jeli do neznámého prostředí, tak jsme byli trochu nervózní, na jaké úrovni bude ubytování, ale realita předčila veškeré očekávání. Mlýn byl posazen v nádherném prostředí mimo ves. Vše čisté připravené a ochotný a příjemná pan majitel. Zlatým hřebem byla obrovská pergola s grilem a uzákem, který objevil Ježek a jak se ho ihned testovat. Jura se jako obvykle dobrovolně ujal veškerých servisních prací, jako topení apod. A protože všichni víme, že bychom to nezajistili lépe nežli on, tak jsme ho u toho nechali.

Okolo druhé odpolední jsme byli ubytování, radiátory teplaly a čekali jsme jen na Džudžinka a jeho posádku, neb se jako obvykle zdržel u krav.  Čekání jsme si zkrátili návštěvou Ledče, kam nás vyhnal především hlad. Nasytili jsme se v jedné z místních restaurací, prošli se po městě a přilehlém okolí, doplnili zásoby a vrátili se zpět. První večer je vždycky především kecací, protože některé jsme dlouho neviděli a tak na nějaké pobíhání po lesích bychom stejně nikdo neměl pomyšlení. Ne jinak tomu bylo i tentokrát. Mimo jiné jsme se dověděli, že zase tak moc harému v Afganistánu není, alespoň podle Šneka, který se nepřiznal i když jsme chápali, že před Dášou o nich moc mluvit nechce. Sice mu nevěříme, ale nevadí, necháme ho tak, však on uzraje a prokecne se. Tak je to se všemi.

Na jeho poměrně strohém vyprávění mne zaujala informace o tom, že po nástupu Talibanu byli Afgánci poměrně spokojeni. Nikdo nekradl, nemusely se zavírat krámy, představa useknuté ruky je zřejmě dosti působivá. Nicméně pak se to nějak zvrtlo a začaly se sekat ruce a jiné orgány i jiným lidem než jen zlodějům.  Když o tom přemýšlím, tak docházím k přesvědčení, že problém evidentně není v režimech ale jen a jen v lidech. Vždyť i u nás byli lidé nadšeni z nástupu komunismu a později k návratu ke kapitalismu, jen se to pak taky vždy nějak zvrtlo. Pokud se katolíci cítí dotčeni, že jsem na ně zapomněl tak se omlouvám, nezapomněl. Asi to bude tom masovostí, když růst kolektivu, který se řídí nějakými společnými pravidly přerostl určitou hranici, objeví se individua, která to zneužijí a vše rozdupou. Budu si na to muset dát u Bodrého ostravaka pozor. I když tady jsem demokracii naštěstí ještě nestačil zavést. Jak prozíravé.

V pátek, zatímco se většina ostatních lidí chystala do práce, my jsme v celkovém počtu sedmnácti a půl účastníka vyrazili k hlavnímu cíli naši výpravy návštěvě Sluneční zátoky, místu kde jezdíval se svými skauty tábořit pan Jaroslav Foglar alias Jestřáb. Má tam i pomníček a to je dobře. Četl jsem na jeho tvorbu spoustu pojednání a rozborů a upřímně je mi to jedno. Je mi jedno zda je jeho literární tvorba příliš šablonovita, jednoduchá a já nevím jaká. Hltal jsem to, četl při baterce pod peřinou a velmi výrazně mne to ovlivnilo. Jsem rád, že jsem mohl toto krásné místo navštívit a myslím, že jsem nebyl sám. Díky Jestřábe.

Ze Sluneční zátoky jsme se vypravili proti proudu, někdy mám dojem, že to snad ani jinak neumíme, na Stvořidla. Počasí nám přálo a peřeje Sázavy jsou opravu krásné, jak je možné z Puštíkových fotografií vidět. Zpátky jsme se svezli vlakem, což některým z nás připadalo jako podvod, protože to byla normální páry prostá lokálka, ale přežili to.

Sobota měla mírně nostalgický nádech. Rozhodli jsme se navštívit místo činu. Konkrétně Lipnici nad Sázavou, kde jsme v roce 1986 úspěšně tábořili. Hlavním úkolem bylo najít lom, do kterého jsme se chodili koupat, což se nakonec podařilo a řada účastníků zájezdu u toho doslova zjihla. S nostalgii připojím pár fotek ze Špuntova archivu té doby a doufám, že naše činy z té doby jsou již promlčené. Mimo Lipnice jsme navštívili i chovatelskou stanici v Pavlově, kde se starají o poranění zvířata a mají tam takovou malou zoo a střed České republiky, který se nachází v Číhošti, kde je to prostě samý zázrak.

Neděle jako obvykle – balení, loučení a smutek. I nebe poznalo, že je nám smutno o brečeno s námi. Cest rou zpět se ostravská skupina rozhodla navštívit paní Perchtu z Perštejna, ale zrovna nějak nestrašila. Hrad je to ovšem opravdu krásný a i přes horší počasí bylo fajn ho navštívit.

Co dodat závěrem, bylo to fajn, asi fakt nejlepší výlet, jak pravil Puštík, ne ten co je měli na té stanici, ale ten náš, co jsme ho taky adoptovali. Ale jsme optimisté a víme, že máme před sebou spoustu dalších krásných výletů a dobrodružství, tak jak nás to kdysi naučil vnímat pan Foglar.

Mimo pana Foglara chci poděkovat Jurovi, že nás kdysi takto spojil a Milče, která přípravu tohoto výletu letos odpracovala za mne.

Tak zase někdy příště plantážníci.

Jo a ještě fotky:
Puštík: Den prvý
Den druhý
Den třetí
Den čtvrtý

Petřík (já) - všechno co mu telefon zvládl. Protože jen pitomec si zapomene foťák doma,