7. 6. 2015

Poslední volejbal letošní sezony

Tak nám to letos nějak uteklo. Konec školního roku se blíží mílovými kroky a s ním i zavírání tělocvičen. Proto nastává čas na dvě věci, rozloučit se důstojně s končící sezonou a říci si co bude se sezonou příští. Ta letošní byla poměrně výrazně ovlivněna zdravotními potížemi některých účastníků, počínaje Miluškou přes Krtka, Petru, Jirku až po mne. Ale co se dá dělat. Věřím, že příští rok bude lepší a všichni budeme zdravější. Z této mé víry je doufám, všem jasné, že příští rok bude. Uvažoval jsem o tom, zda mi to stojí za to, protože jsem měl celkem dost různého přemlouvání a poslouchání řečí o tom jak to některým nic nedává, že to nemá patřičnou úroveň, že ten či onen je nějaký divný atd.

Všichni jsme divní, ale zároveň jedineční a způsob jak k tomu přistoupit je mnoho. Mohu tam samozřejmě přestat chodit, mohu si samozřejmě domluvit jiný lepší volejbal, nebo naopak se budu snažit motivovat ostatní k lepším výkonům. Tak je to se vším. Kdybych to přenesl ze sportu třeba na společenskou konverzaci, tak by možná naši akademici a bývalí akademici z říše zvířat Krtek a Puštík a samozřejmě řada dalších neměli moc s kým pokecat. 

Nechci to dále řešit, poslední měsíc jsem měl spoustu času na přemýšlení a zcela se ztotožnil s Miluščiným názorem, že volejbal musí být, protože se jedná nejen o sportovní, ale i společenskou záležitost a to má stále svoji významnou hodnotu. Navíc když vidím a slyším, jak Ježek výtečně zapracoval a posílil náš tým svými přáteli, jak se řada z nás zlepšila tak vím, že prostě nejde nepokračovat.

Nikomu nic nevyčítám, protože jsme si na začátku řekli, že akce jsou dobrovolné a je to každého svobodné rozhodnutí. Jen chci aby mezi námi bylo jasno. Co chci je mít pevnou základnu lidí, kteří budou chodit a kteří se budou snažit zlepšovat, Tak abych abych nemusel strávit každý týden půl dne jako náhončí. Lavírování zda dojdu či nedojdu na poslední chvíli je sobecké a neodpovědné vůči ostatním, kteří se na to těší a mnohdy sami překládají jiné věci jen proto, aby to stihli. 

Jednou z hlavních výhod kolektivního sportu, kterou se snažím vštěpovat dětem je to, že je naučí odpovědnosti ke kolektivu. Jen skutečně málo talentovaných a pracovitých jedinců z nich se stane sportovními šampiony, ale skoro každý bude žít a pracovat v iteraci s ostatními, kdy ti druzí budou potřebovat pro svou práci či jinou činnost jeho a on zase je. Myslím, že bychom si to měli zopakovat a příští rok se zaměřit na nácvik této dovednosti, trochu jsme na ní zapomněli a to je škoda.

Poslední volejbal této sezony se koná 15. 6. takže věřím, že se potkáme v hojném počtu. Měl bych v té době být již v pořádku, takže na lavičce budu určitě. Trochu nám blbne logistika, protože Zahrada je stále ještě uzavřena, ale slibuji, že vymyslím nějak náhradní řešení. Účast na druhé fázi je samozřejmě povinná, protože se bude jednat o naši budoucnost. Takže omluvenky pouze od lékaře, čímž si trochu vytvářím zadní vrátka.

Pozvánka na voliš platí i pro nové účastníky, kteří to letos nestihli.

Na druhou fázi jsou samozřejmě navíc zváni i nevolejbalisté. Můžeme pobavit o letní činnosti. Myslím, že loňský prázdninový bembajz byl výborný.

A jen pro pořádek druhí fáze s ekoná v restauraci Topas, naproti pošty u Duhy.