18. 8. 2015

Slavnosti sněženek na Kozím hrádku

Potřeboval jsem trochu vypnout, a protože jsem vědět, že Koza občas na své hradě trpí samotou, udělil jsem si volný víkend. Obvolal a jinými komunikačními zvrhlostmi moderní doby jsem kontaktoval řadu dalších přátel a vyhlásil akci  bečka na Kozím hradu. Ostatně počasí tomu přálo a tak jsem se těšil, že se stulím někde pod strom a prožiji krásnou noc pod širákem.
V pátek odpoledne jsem vypnul počítač, nabalil něco krmě rozličných skupenství a naložil do auta hejno Puštíků a vyrazil. Už přítomnost tolika moudrých sov dávala tušit, že se bude jednat o nevšední zážitek. Ale ani má široce rozvinutá fantazie se nedokázala ve svém rozletu ani přiblížit tomu co se mělo stát.
Páteční večer byl ještě v klidu, kolegové byli lehce unavení z práce, já, řečeno slovy pana ministra Mládka, z parazitování a všichni svorně z veder. Takže jsme jen lehce pozřeli lahodné krmě a vypili něco chlazených nápojů a nezávazně poplkali.
V sobotu jsme se čile probrali do krásného dne, a protože Koza na svém chlívku budoval za pomocí Pavla střechu, lehce jsme tu a tam něco poponesli a podali. On teda budoval nejvíce Pavel, ale to je jedno. Prostě jsme se jen tak zbůhdarma neflákali, ale snažili se být užiteční. Je to príma pocit.
A protože je Pavel fajn kluk a Koza nás uchvátil zkazkou o tom, jak v potu tváře a kdoví čeho vyrobil klec, do které budou místní hodní myslivce chytat přemnožená divoká prasátka a převážet je do lokalit, kde jich přemnoženo není, zamáčkli jsme slzu dojetí a slíbili tu úžasnou věc těm úžasné hodným pánům pomoci dopravit na místo určené k lapání.
Následující pasáž čtěte prosím hodně pozorně, strávil jsem nad ní opravdu hodně času a to zejména vyškrtáváním sprostých slov, které se mi tak nějak samovolně vkrádala do textu a bylo dost náročné se s tím vypořádat.
V očekávání dobrých skutků doplnil naši sestavu Rasken s Renčou, které to jako vždy moc slušelo, jako to ostatně vždy sluší všem děvčatům, které se s námi pouštějí do našich podivných dobrodružství. Renča nám, aniž by sama věděla, nám předvedla zázrak, kdy naše neštěstí z toho, že musí jít na noční rodit děti, přeměnila na štěstí, že nevěděla do se dále dělo. Musím se zeptat nějakého flanďaka, zda by jí nechtěli kanonizovat.
Po odchodu Renči k rodidlům cizích žen, jsme byli potěšení správou, že naše dobrodružství se blíží, snažili jsme se s Kozou přenést kousek nadšení i na Raskena, ale marně. Nicméně je to dobrý kamarád a tak se podvolil a vydal se s námi.
Na Pavlově zahradě nás čekalo obrovské železné monstrum a dva zelení mužíci slyšící na jméno Petr a Štefan, což v nás vyvolalo vzpomínky jednak na práškovací letadlo, ale zejména na lov na divočáka ze známého českého filmu, takže jsme oba chlapíky ihned přejmenovali na zahrádkáře Kersku a pábení mohlo definitivně začít.
První úkol byl celkem jednoduchý – dostat železnou klec do dodávky, která byla na první pohled výrazně menší, než přepravovaný objekt a převést jí do bodu B, aniž bychom kohokoliv zabili, včetně sebe. Tento zdánlivě neřešitelný úkol se nám podařilo celkem zvládnout hravěji, než jsme čekali a najednou jsme se ocitli na vrcholu haldy, které se strmě svažovala do okolních bažin.
Rozhlíželi jsme se po vrcholku haldy a zkoušeli svými nemysliveckými oky odhadnout, kde že má zvěř své tajné chodníčky a kam tedy nastražíme pastičku. Žádné místo na vrcholku nám nepřipadalo dost vhodné a tak jsme se obrátili na naše zahrádkáře, kteří to jistě měli řádně promyšleno. Trochu nás zarazilo, že zahrádkáři mezitím nacouvali s dodávkou k okraji haldy, takže vyčnívající klec odděloval od srázu jen shluk akátů, se svými ostny.
Jako první prohlédl lest zahrádkářů Kersku Rasken. V prvé řadě nebyl zcela ztotožněn s naší vizí záchrany nebohých čuňátek a za druhé jeho oděv a zvláště obutí bylo přece jen určeno na chůzi po prosluněné pláži nežli slézání strmých stěn s pár sty kilogramy oceli v patách. Když rezolutně oznámil, že nikam nejde, pojali jsme i my zbývající prasečí sluníčkáři podezření, že něco není v pořádku a zeptali se zahrádkářů Kersku, kam že se klec má umístit. Nechápavě se na nás podívali a ukázali kamsi daleko do bažiny v hlubině pod námi. Polil nás studený pot, protože nám ihned bylo jasné, že z těchto míst nikdo nikdy žádného přemnoženého divočáka v živém stavu nahoru tahat nebude. Což nám zahrádkáři Kersku ihned potvrdili a divili se, kde jsme na takovou pitomost přišli. Podívali jsme se s odporem na Kozu a odplivli si. Jak hluboko musel ten člověk klesnout, když je mu střecha na vlastním chlívku milejší nežli život nebohého zvířete.
Díky svému policejnímu výcviku musel něco vycítit, protože ihned upořádal krátkou přednášku o výhodách kotlíkového guláše se zvěřiny, čímž nás opět zblbnul a všichni včetně Raskena jsme se vrhli vyndávat klec z auta a prodírat se akátovým porostem trny netrny.  Asi nejvíce omámila vidina vůně kotlíkového guláše model divoké prase Puštíka, protože nedával pozor a nepozorně uhnul před akátovou větví, kterou jsem na něj vypustil, a to tak nešikovně, že nechal kus svého vysokého čela na kleci. Pach čerstvé krve zahrádkáře Kersku rozvášnil. Dmuly se jim nozdry, slinili prsty a zkoumali, odkud vane vítr, a mohutně kleli, že sebou nevzali kvéry. Hrdinně jsme krvácejícího Puštíka obstoupili (po větru) a donutili zahrádkáře Kersku, aby vytáhli z auta lékárničku a nebožáka ošetřili.
Po tomto malém zdržení bylo zcela jasné, že Puštík rezignoval na úplně všechno s výjimkou guláše, jsme zůstali s Kozou a zahrádkáři Kersku úplně sami. V okamžiku kdy zahrádkáři Kersku odněkud vytáhli kožené opasky a začali se s nimi přivazovat ke kleci, která se začala pomalu sama sunout do hlubiny, jsem to vzdal i já a začal pomalu přemítat o výhodách vegetariánství a to i přesto, že si plně uvědomuji, že v říši zvířat jsou vegetariáni v potravinovém řetězci oproti masožroutům na docela blbém místě. S nesmělým výkřikem, že nejsem sebevrah, jsem byl odkázán na jakýsi pofidérní strom, u kterého prý je uvázáno lano pomocí kterého se dostanu snadno dolů a že je tam mám jít chytat.
Pud sebezáchovy to vzdal a já se vydal hledat lano, zatímco zahrádkáři Kersku následování Kozou se vrhli do hlubin, všichni následování půltunovou klecí. Lano jsem našel a zcela otupen jsem se po něm začal spouštět na dno bažiny. Vzduch kolem mne závratně svištěl a to mne zachránilo. Opět jsem dostal chuť k životu a na pivo, zarazil pád úderem o vzrostlou břízu a několika mohutnými chňapy se vydrápal zpět na vrchol haldy a vydal se zachraňovat své přátelé. Bylo však již pozdě. Zahrádkáři Kersku již táhli klec i s Kozou, hluboko do bažin. Obraz zkázy byl naprosto působivý a na rozbahněném porostu se mi začali zjevovat postavy divokých prasat a to tak věrohodně, že jsem každou chvíli očekával, že zahrádkáří někde z roští vytáhnou jízdní kolo, posadí na něj Štefana, dají mu do rukou flintu a začnou ho tlačit za těmi nebohými zvířaty.
Byl to děs. Bylo nám smutno. Tak smutno, že i Puštík zapomněl chvílemi krvácet. Naštěstí se najednou jakoby mávnutím kouzelnické hůlky mraky rozplynuly a na uváleném rákosí se objevili naši hrdinové s celkem neporušeným Kozou a začali šplhat zpět k nám, čímž jsme si ověřili, že přejmenování Kozy na Kamzíka, o kterém jsme uvažovali, protože shodil asi dvacet kilo, raději ještě na chvíli odložíme.
Zcela fyzicky i psychicky vyčerpání jsme se vrátili na Kozí hrad, kde jsme si zahráli na Ameriku, což je hra, které náš nesmírně baví. Její princip je celkem jednoduchý a spočívá v pití chlazených nápojů v bazénu. Bohužel, Kozův bazén pojme jen asi tři sta kilo živé váhy, takže jsme hráli na Ameriku jen Koza a já. Ale i tak nám chlazené pivo opravdu chutnalo.
Zbytek víkendu již proběhl poměrně v klidu, pokračovali jsme v nedodělaných činnostech z pátečního večera a vypili a snědli, co nám přišlo pod ruku.
V neděli po návratu domů jsem to nevydržel a jal se googlit, kam jsme to vlastně šli nastražit past, a opájel se hrdinskou představou, jak budu večer co večer chodit a pouštět nebohá zvířátka zpět na svobodu. Výsledek mého guglení v mapách byl naprosto šokující. Na letecké fotografii místa, kde jsme se v sobotu brodili blátem a krví, byly v rákosí vidět podivné obrazce a jí si uvědomil, že jsme nestrávili odpoledne s mírumilovnými zahrádkáři Kersku, ale opravdickými zelenými mužíky z jiné planety. Došlo mi, že pod průhlednou záminkou obstarávání potravy, jsme pomáhali budovat kosmickou stanici.
Před očima mi vyvstal obraz zkrvaveného Puštíka, kterého považuji za mimozemšťana od doby co ho znám a došlo mi, že naší planetě se evidentně schyluje k intergalaktické válce. Zcela zdrcen jsem se dobelhal k televizi a pustil si Muže v černém, neb kdo je připraven není překvapen.




Post scriptum: Myslím, že je zcela úžasné, že po tomto světě stále chodí zahrádkáři Kersku a jim podobní se svými nápady, byť lehce šílenými. Ono vlastně pábení je o tom a správní pábitelé přece žijí svůj život na hranici reality a fantazie. Jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. 

Post post scriptum: Se zelím.

Puštík i přes zranění fotil, tak se na to mrkněte.